admin | 24 prosince, 2015 |
Na sněhem zapadané lesní mýtině leželo cosi malého a schouleného. Očividně to tu usnulo únavou. Široko daleko nebylo vidět ani slyšet nikoho, kdo by se k té nebohé hromádce měl. Nikoho, kdo by se o to němé spící stvoření postaral.
Každá, i ta nejmenší bytost potřebuje někam patřit. Cítit ten hřejivý pocit u srdce “mít rád“. Vzala jsem jej proto opatrně do náruče, abych jej neprobudila, a odnesla do zahradního domku. I když se to ještě stále třáslo zimou, na tváři toho mrňouska se začervenal ruměnec. V koutku domku jsem vystlala starou krabici voňavým senem a uložila to nedochůdče do ní. Schoulené do klubíčka, ale spokojené, to dál spalo.
Není sob jako sob
Posadila jsem se na starou židli a dívala se, jak poklidně oddechuje. Malé červené růžky se jasně rýsovaly na vrcholu hlavičky. Častokrát jsem v lese potkala všelijaká zvířata, nikdy však něco takového. Tak trochu mi to připomínalo malého srnečka, kterého jsme před lety s otcem zachránili. Venku již padla tma a krutý mráz se začal pomalu vkrádat i do domku. Mezi harampádím jsem objevila několik starých přikrývek, ucpala jsem jimi díru pode dveřmi a dalšími jsem přikryla sebe a to nebožátko.
Hodiny ubíhaly, zima byla čím dál tím větší a já věděla, že pokud jej dostatečně nezahřeji, nemuselo by to dopadnout dobře. Zvětšila jsem slaměné lůžko, opatrně jsem ho vzala do náruče a schouleni v jedno velké klubko jsme poklidně usnuli. Ráno, když jsem se probudila za svitu slunce, bylo již pryč.
Hledala jsem jej, ale marně. Trochu smutná, trochu polámaná z nepohodlného nočního lůžka jsem se vydala zpět lesní mýtinou domů. Sluneční paprsky probleskovaly mezi zasněženými stromy a odrážely se od mrazivých křišťálových rampouchů. Krása, kterou dokáže vyčarovat jen sama příroda.
Nastal večer. S rodinou jsme se chystali usednout k štědrovečerní tabuli. Už ani nevím proč, asi nějaký vnitřní šestý smysl, který mi velel, podívej se ven. Vykoukla jsem z verandy do ledové temnoty, kterou ozařoval svým magickým světlem jen zářící měsíc. Lehce jsem zamžourala a zaostřila na zvláštní stín mezi stromy. Byl to on, moje malé nebožátko, rohaté zvířátko, o které jsem se celý den strachovala. Popošel o krok blíže a měsíční paprsky ozářili jeho tvář. I v té tmě jsem dokázala z jeho očí vyčíst, že mi děkuje. Přeci jen se přišel rozloučit. Ještě jednou jsme se na sebe podívali, pak se otočil, zavrtěl ocáskem na pozdrav a zmizel v houští.
Co bylo dál, ví asi už jen ten mráz. Není však sob jako sob. Ti vánoční jsou nositeli magického kouzla lásky, přátelství a pokory. Mnohdy stačí opravdu málo a naše pomoc a solidarita může změnit mnohé.
